more blues.....

....tenhleten sotva ochmýřený mladíček přivezl na jediný koncert v ČR svoji novou desku Here I Am, a zároveň nám přijel ukázat čím vlastně už několik let sbírá přední umístění (jen namátkou nejlepší zpěvák a nejlepší mladý talent 2010, nejlepší kapela a nejlepší album 2011, 2. nejlepší kytarista 2012.....) v nejrůznějších britských bluesových anketách (odborných i fanouškovských), když vlastně blues ani tak moc nehraje... první desku vydal v osmnácti letech (Open Road, 2008) a vydobyl si jí takovou proslulost, že nahrávání druhé (Heads I Win, Tails You Lose, 2010) se ujal producent Mike Vernon, známý spoluprací s takovými jmény jako David Bowie, Eric Clapton, John Mayall, Savoy Brown, Ten Years After, Jimmy Witherspoon, Chris Farlowe, Freddie King, Fleetwood Mac a mnoha a mnoha dalšími... tohle album mělo takový úspěch, že následně projezdil celou Británii, Severní Ameriku a Nový Zéland... v roce 2011 dělal předskokana na pětadvaceti koncertech britské šňůry Johna Mayalla, a když se pak v prosinci Mayallův kytarista, veterán Rocky Athas, nemohl zúčastnit bluesového festivalu v indonéské Jakartě, zaujal místo vedoucího kytaristy v Mayallově kapele právě Oli Brown, což si myslím je meta a pocta, kterou lze (obzvlášť v jeho věku) dost těžko s něčím srovnávat... na zatím posledním albu (Here I Am, 2012, všechny tři vyšly u RUF Records) s ním hraje Wayne Proctor (nejlepší bubeník 2011 a druhý nejlepší 2012 podle British Blues Awards), na basu Scott Barnes a Joel White na klávesy... v jedné písničce se jako hostující vokalistka objevila Dani Wild a v jedné si na harmoniku zahrál legendární Paul Jones, a to si myslím taky něco znamená... koncert Na Rampě se odehrával v převážně rockovém duchu, ale ty hluboké bluesové kořeny, ze kterých jeho muzika vychází, tam byly znát snad v každém okamžiku... na druhou stranu zazněla třeba i nádherná balada I Love You More than You'll Ever Know z pera Al Koopera (poprvé vyšla tuším na první desce Blood Sweat & Tears – Child Is Father to the Man, 1968), se kterou se Oli setkal v neméně krásné coververzi Donny Hathawaye... doprovázela ho sehraná rytmika z nové desky (Proctor-Barnes) a na jejich výkonu by se jen těžko hledala nějaká chybička... Oli sám je excelentní kytarista (i když možná trošku egoistický, protože za celý večer nezazněl byť jen náznak nějakého sóla na basu či bicí, a určitě to nebylo tím, že by na to pánové neměli) a výborný zpěvák, byť jeho hlas zatím zní přece jenom poněkud chlapecky... o to víc se od něj dá očekávat s postupným vyzráváním... myslím si, že je namístě poděkovat té partičce kolem Klubu Na Rampě, a popřát jim hodně štěstí v jejich vpravdě pionýrské snaze, se kterou nám sem vozí opravdu výborné muzikanty jmen pro nás doposud téměř neznámých....